Profesionální komunikace se seniory

Jako multifaktoriální děj je stárnutí u člověka výsledkem působení faktorů vnějšího prostředí a genetických podmínek, přičemž je zároveň zachován vysoce individuální charakter. Aktivita v seniorském věku se do značné míry odvíjí od aktivity v průběhu celého předešlého života. Charakteristiky a potřeby seniorů je možné specifikovat skrze změny, ke kterým ve stáří dochází.

Potřeby jsou považovány za výchozí bod pro veškerou péči o staré lidi a samozřejmě také aktivizaci, kterou je možné vnímat jako součást komplexní péče o staré lidi.

Změny ve stáří jsou pro oblast tělesnou charakteristické úbytkem sil a zhoršením funkcí různých orgánů a soustav. Tělesné potřeby se týkají lidského organismu-těla, jsou to potřeby fyziologické, které jsou jednak důležité vůbec k udržení života a pak takové, které nějakým způsobem podporují fungování organismu.

Oblast psychická také zaznamenává zhoršení a zpomalení kognitivních funkcí, regulační procesy se mění směrem k větší citové labilitě, ulpívavosti a introvertismu ale na druhé straně se projevuje větší trpělivost a stálost, normy a hodnoty jsou rigidnější. Psychické potřeby procházejí většími změnami než fyziologické potřeby, avšak jsou to stále stejné potřeby jako v mladším věku, jen dochází k proměnám jejich charakteru (k jejich naplnění vedou jiné cesty nebo odpovídají na jiné situace) a zejména k jejich rozdílné významnosti. Potřeba blízké osoby a určitého citově laděného partnerského vztahu je trvalá. Formy této potřeby jsou v průběhu lidského života různé.

Sociální oblast je poznamenána zejména vstupem do důchodu, který je jednak spojen se změnou sociálních rolí, na které má velký vliv sociální prostředí starého člověka a jednak se změnou životního stylu. Potřeby v sociální oblasti vymezuji obecně jako ty, které se nějak vztahují k vnějšímu prostředí, k okolí, ke společnosti, k druhým lidem. Jsou jimi potřeba sounáležitosti (v rodině, vrstevnické či jiné skupině), sociální kontakt, akceptace, patřit k nějaké skupině.

Duchovní oblast je charakterizována větším obrácením dovnitř, aby tak člověk mohl dosáhnout integrity. Duchovní potřeby se týkají oblastí smyslu života, víry a toho co určitým způsobem přesahuje život. Velmi důležitá je potřeba otevřené budoucnosti a naděje. Duchovní oblast a religiozita mohou vzrůstat v závislosti právě na snížených kompetencích a jako reakce na zátěže a ztráty jak v okolí starého člověka, tak i s anticipací vlastní smrti. Oblast duchovní napomáhá dosažení integrity, vědomí sebe, která je velmi důležitá pro pocit životní spokojenosti a smysluplnosti.

Pravidla a zásady komunikace se seniory

Aby komunikace mohla začít probíhat a plnit svůj základní smysl, musí být obě komunikační strany schopny tří základních duševních operací,

a to schopnosti informaci: 1. vnímat, 2. ohodnotit, 3. uchovat nebo předat.

Při ošetřování seniorů je nutné zvláště v oblasti sociální komunikace dbát na dodržování základních pravidel, která umožní člověku co nejdelší aktivní účast na společenském životě a pomohou mu překonat krizové okamžiky života.

Základem sociální komunikace a interakce při práci se starými lidmi by mělo být:  

správné oslovení člověka, které posiluje jeho sebeúctu

 klienta chránit před projevy pohrdání, odmítání a zesměšňování,

 rozhovor vést trpělivě s ohledem na zrakové a sluchové možnosti,

 vyjadřovat se srozumitelně,  ujistit se, že klient správně rozuměl,

 uplatňovat individuální přístup,

 zabránit negativně vnímanému podceňování,

 nedílnou součástí správné komunikace je aktivní naslouchání,  schopnost a ochota nechat klienta hovořit a diskutovat i o tématech, která ho tíží a kterým se obvykle většina lidí vyhýbá,

 při rozhovoru nespěchat, neprojevovat netrpělivost či podrážděnost,

 uplatnit empatii, sociální inteligenci, citlivost, orientaci v nonverbální komunikaci,

 dodržovat taktní a ohleduplný přístup i při komunikaci s rodinou klienta.

Sociální komunikace se starým člověkem není jednoduchá, vyžaduje nejen trpělivost, ale i dostatečnou profesionální způsobilost a kvalitní přípravu. I když stáří není považováno za nemoc, ale za přirozený fyziologický proces, je nutno mít na mysli, že jej provázejí nemoci a společně pak dochází k celkové změně osobnosti člověka.